Pískování skla

S prvním (avšak nechtěným) pískování skla se pravděpodobně setkali lidé na jihu Afriky, když jim při písečných bouřích drobná zrnka písku ztmavovala okna. V moderní době se však pískování skla datuje k roku 1871, kdy vznikl první patent na metodu, která pod tlakem nanáší drobná zrnka písku na povrch skla a tím ho porušuje.

Zajímavostí je, že kvůli matnosti skla se světelná propustnost pískovaného skla snižuje z 92% přibližně na 80%. Na množství odpískovaného skla má největší vliv tryskané brusivo, rychlost a vzdálenost, množství tryskaných zrn a doba tryskání. U tryskaného brusiva hraje největší roli tvrdost, křehkost, tvar a velikost. Historicky se pro podobné účely nejčastěji užíval křemičitý písek, v moderní době pak nejčastěji korund nebo karbid křemíku.

Zařízení na pískování skla

Nejjednodušším zařízením, které se používalo ještě během 19. století, bylo tzv. pískování samospádem. Zařízení fungovalo na principu nádoby naplněné pískem, ze které úzkým otvorem z výšky 5 m padal písek na sklo. Později bylo toto zařízení vystřídáno mechanickým rotačním a pneumatickým zařízením.

Právě pneumatická zařízení narozdíl od svých předchůdců disponují triskou a jsou schopny pískovat sklo pod velkým tlakem. Posledním typem je hydraulické zařízení (vodní nebo parní), která jsou však nákladná, protože k jejich používání musí být k dispozici parní kotel.

Pro pískování skla je běžné využívání šablon, které mohou být vyrobeny z různých materiálů jako jsou např. omyvatelné nátěry nebo pružné fólie.