Sklárny Kavalierglass Sázava
Sázavské varné sklo SIMAX si získalo světový věhlas a pyšní se bohatou historií. Sklárny Kavalierglass vyrábějí sklářské výrobky více než 180 let a skrývají originální příběh sklářské rodiny, která změnila podobu celého regionu a ovlivnila sklářský obor v Českých zemích.
Proč Sázava?
Než se však pustíme do výčtu bohaté historie skláren Kavalier, položme si otázku, proč se sklářství kolem řeky Sázavy vůbec rozmohlo? Na konci 17. století nabízela místní příroda velké množství hustých lesů pro těžbu dřeva, které posloužilo jako palivo pro první sklárny. Díky řece Sázavě bylo možné dřevo splavovat a tak se postupně kolem Sázavy usidlovali první průkopníci sklářského řemesla, většinou se jednalo o zkušené skláře z německých, rakouských a italských zemí.
Rodina Kavalírů a první sklárna
Historie rodiny Kavalírů v Posázaví se píše od roku 1830, kdy se stal František Kavalír spolunájemníkem huti v Ostředku (vesnice podblíž Sázavy) a do 5 let se plně osamostatnil. Přes jeho podnikatevost a elán nebyly jeho začátky lehké. Musel čelit podvodům svých společníků, pomluvám a dalším překážkám. Avšak díky tomu, že ve sklárnách v podstatě žil a zastával velmi důležité funkce, osvojil si technologii výroby skla jako nikdo jiný a tyto poznatky přetavil ve vlastní prosperující podnik. V roce 1821 se oženil s Antonií Adlerovou, jejíž vzpomínky byly sepsány v knize Paměti babičky Kavalírové.
Výstavba první huti započala v roce 1837 v Sázavě na místě dnes známém jako "na Kácku". Činnost ve sklárně v Ostředku však František Kavalír během výstavby nepřerušil. Rodina i většina zaměstnanců žili v blízkém okolí. Ve sklárně byla vyráběna široká škála hotových výrobků, ale i polotovary určené k dalšímu zdobení a úpravám. Netrvalo dlouho a v Sázavě byla vyvinuta první souprava laboratorního skla v Evropě. Díky tomu, že František Kavalír našel odbytiště zejména v Praze mezi lékarníky a dalšími podobnými profesemi, začala sázavská sklárna tavit sklo s vyšší teplotní odolností. Postupné zavádění veřejného osvětlení napomohlo dalšímu odbytu díky výrobě odolných krycích skel na lampy.
Od Spojených států po carské Rusko
Fratišek Kavalír zemřel ve věku 57 let v roce 1853 a řízení podniku převzali jeho synové Josef a Eduard. Mladší bratr Eduard dokonce založil další sklárnu v Bezvěrově, přičemž spolu tyto dvě sklárny úzce spolupracovali. Posléze se na řízení sklárny podílel i nejmladší bratr František, který byl propuštěn z žaláře a jen o vlásek unikl trestu smrti za své aktivity v tajné studentské organizaci během revolučních událostí v roce 1848.
V roce 1884 byla díky stále rostoucímu odbytu postavena (na tehdejší dobu velice moderní a pokroková) huť František. Sázavské sklo si získávalo stále větší věhlas v zahraničí, a tak nechal Josef Kavalír změnit název firmy na mezinárodně znějící jméno KAVALIER.
Export se rozrůstal a mezinárodní ocenění se jen hrnuly. Sklárny Kavalier odbržely významná ocenění např. z Londýna, Paříže nebo Filadelfie.
Posázavský Pacifik
I přesto, že ze sázavské sklárny proudily výrobky do celého světa, stále byla doprava závislá na koňských povozech a nejbližší stanicí, kde bylo možné naložit zboží na vlak, byl až vzdálený Český Brod. Výstavba trati Posázavského Pacifiku (zprovozněné v roce 1901) proto znamenala pro sklárny významný impulz. Nutno dodat, že byla celá trať vystavěna v řádu pouhých několika let včetně mnoha tunelů, mostů a dalších náročných staveb. V té době již rodina provozovala tři hutě a řízení podniku se naplno ujal Josefův syn Vladimír.
První světová válka a velké problémy
Situace kolem dědictví nebyla v rodině Kavalírů úplně jednoduchá. I přesto nechal Vladimír v roce 1912 vystavět čtvrtou huť, která měla zabránit tomu, že by časem o podnik kvůli Josefově závěti přišel. Rozmach však netrval dlouho. O dva roky později vypukla první světová válka a kromě enormního snížení odbytu se musel Vladimír potýkat i s nedostatkem dělníků, kteří byli povoláni na frontu. I když si během války podnik udržel svůj věhlas a nadále v rámci možností fungoval, v roce 1919 Vladimír Kavalír umírá a s ním i historie podniku v rukou rodiny Kavalírů. Měl sice syna Vladimíra II. Tomu však bylo v době úmrtí jeho otce pouhých 12 let. Závěť Josefa Kavalíra totiž stanovila, že aby se Vladimírův syn mohl stát dědicem podniku, musí mu být v době úmrtí jeho otce více než 18 let. Takovou podmínku však Vladimír II. nesplňoval. Z toho důvodu se právoplatnými dědici stali potomci Vladimírovi starší sestry.
Dluhy a laboratorní sklo PALEX
Rašínův pevný měnový kruz v nově vzniklém Československu zapříčinil, že všechny tuzemské výrobky byly na světových trzích drahé. Kvůli tomu se dostaly sklárny do finančních problémů a plně přešly pod správu Legiobanky, největšího tehdejšího věřitele. I přes enormně těžkou situaci se podařilo tehdejšímu vedení dobře analyzovat trend nových technických skel a v sázavských sklárnách bylo v roce 1922 vyvinuto laboratorní sklo PALEX následované technickým sklem ISIS a K 35, která byla kvalitou i vlastnostmi srovnatelná se světovou konkurencí. Vývoz laboratorního skla opět stoupal a nezastavila ho ani velká hospodářská krize po roce 1930. Sklárny Kavalier byly jeden z mála podniků, který v té době nemusel zastavovat výrobu a propouštět zaměstnance. Právě v této době nastupuje na scénu domácenské varné sklo, které si ve světě získalo věhlas velmi rychle díky fenomenálnímu designu českého návrháře Ladislava Sutnara. Právě čajové sety Ladislava Sutnara patří k vůbec nejúspěšnějším výrobkům českého sklářství 20. století. V roce 1939 v době hospodářského růstu využila Legiobanka příležitosti a sklárny prodala podnikateli Martínkovi, který opět uvedl do provozu všechny hutě. Sklárny se však musely přizpůsobit válečné výrobě a přešly na produkci obalového a konzervového skla. Období okupace a druhé světové války tak bylo temné i pro rozvoj laboratorního skla.
Státní podnik a varné sklo SIMAX
Po osvobození Československa a rychlém znárodnění skláren bylo jasné, že kapacity hutí novou poptávku neuspokojí. Proto bylo již v roce 1949 přistoupeno k výstavbě nové moderní huti. Historicky klíčovým se ukázalo být vývojové centrum vedené RNDr. M. B. Volfem, uznávaným vědcem v oboru, který stojí za zrodem varného skla SIAL, které bylo uvedeno do výroby v roce 1951. Mnohem důležitějším mezníkem však bylo vyvinutí varného skla SIMAX, které bylo zavedeno do výroby o 7 let později a výrobky z tohoto skla se produkují dodnes. Ještě před zavedením varného skla SIMAX do výroby však vyvstal jeden problém. Takto odolné sklo nebyly stávající pece schopné utavit. Bylo proto nutné přejít na technologii tavení elektrickým proudem. Využití elektřiny pro tavení skla však nebylo v tehdejší době praktikováno téměr nikde a zavedení nové technologie znamenalo značné riziko. Brzy se však ukázalo, že rozhodnutí o využití elektřiny bylo správné a kromě možnosti tavení odolnějších skel přinášelo i další benefity jako např. nižší dopad na životní prostředí. Během šedesátých let byly instalovány nové tavící vany a zavedny automatické linky pro foukané a lisované sklo. I přes tehdejší politickou situaci si sklo SIMAX budovalo skvělou pověst i na západních trzích a tržby ze západu znamenaly pro sázavské sklárny tučné příjmy. V osmdesátých letech se sklárny soustředily převážně na modernizaci strojů a technologií. Navíc získaly dvě prestižní zakázky k výzdobě dvou stanic metra B a Nové scény Národního divadla v Praze.
Privatizace
Po sametové revoluci byly Sklárny Kavalier vůbec jednou z prvních soukromých společností v tehdejším Československu, která vznikla již 1. prosince 1990. Od 1. ledna 1993 byla sklárna spravována novými soukromými vlastníky. Se změnou politické situace byla ztráta východních trhů pro sklárny citelná, avšak ne osudná.
Nová doba a přejmenování sklárny Kavalierglass
Během devadesátých let začaly Sklárny Kavalier spolupracovat s renomovanými designéry a navázaly na dlouholetou tradici. V roce 1998 se sázavské sklárny staly součástí holdingu Bohemia Crystalex Trading, který měl ambici stát se dominantním výrobcem užitkového a technického skla. Byly pořízeny nové stroje a zprovozněna 6. pec. Byla zahájena výroba skel do lednic, praček a mikrovlnných trub.
V nultých letech se sklárny po světě proslavily výrobou několika mega lahví na víno, z nichž byly některé použity např. při křtech zaocenásných lodí. Lahev pro vinařskou společnost Beringer Vineyards vína Cabernet Sauvignon se dokonce zapsala do Guinnessovy knihy rekordů.
Neméně důležitým sortimentem byla výroba tažených skleněných trubic, pro které rovněž byly pořízeny nové stroje umožňující produktovat trubice větších průměrů. I přes značný rozmach se kvůli hospodářské krizi v roce 2008 a nárůstu asijské konkurence dostávají sklárny do vážných ekonomických problémů.
V roce 2009 sklárny odkoupil podnikatel Otakar Moťka. Od té doby nesou jméno KAVALIERGLASS. Po několika dalších úspěšných sklářských instalacích rozšiřují sklárny i domácenský sortiment. Představují např. sadu čajové konvice a hrnků SIMAX From, která získala cenu Czech Grand Design Awards 2010. V roce 2011 zahrnují sklárny pod svá křídla podnik Papírny Bělá a začínají tak s produkcí vlastních obalů. V roce 2012 potom ještě podnik KovoPolice, který dodává vlastní kovové části např. k čajovým konvicím, lahvím a dalšímu sortimentu.
V roce 2013 pak představuje KAVALIERGLASS sadu pekáčů a zapékacích mís od italského designéra Hartmanna. Jeho hranatý pekáč se skleněným víkem získal cenu Grand Design. V roce 2015 kupují sklárnu německou sklárnu TGI a její produkci přesouvají do Sázavy.
